básničky
Jsem všude,tam kde bys mě nečekal.V kapičkách rosy,v puklinách skal.
V labutím pírku i pírku holuba,beze mě člověče čeká Tě záhuba
Přicházím tiše,bez pozvání,neptám se,zdali mohu dál.
Na uvítanou mi zvony nevyzvání a přesto mě každý uvítal.
Mám tisíc podob a stejně tak vůní.Málo kdo z lidí předemnou uteče.
Jednou jsem ve stínu,podruhé na výsluní.
Jsem Tvoje láska-člověče.
♥⊱╮ ☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮ ☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮ ☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮ ☼ƹ̵̡ӝ̵̨̄ʒ☼ ♥⊱╮
Komentáře
Přehled komentářů
Nesplněný den mi do pokory schází
přesvědčený vírou v pokání
do odpustků sáhl jsem jak chvilka zneuznání
sám sobě věřit chtěl jsem pojednou
Odpusť však ty víš jen den mi k noci schází
jen důvod hledat víc teď chvíli jen
z nesnází a dnů, kdy bolest duši zkazí
přestal jsem věřit chtít v tvé jméno jmen
Otevřu teď tvou, tvou knížku pravd a slibů
kdybych jenom měl, měl sílu víc si vážit slov
o lásce a dnech tvých věčných požehnání
a že u mě si a já nevěřím v tvůj soud
Odpusť však ty víš jen den mi k noci schází
jen důvod hledat víc teď chvíli jen
z nesnází a dnů, kdy bolest duši zkazí
přestal jsem věřit chtít v tvé jméno jmen
Odpusť však ty víš jen den mi k noci schází
jen důvod hledat víc teď chvíli jen
z nesnází a dnů, kdy bolest duši zkazí
přestal jsem věřit chtít v tvé jméno jmen
Pouť duše
(........, 5. 6. 2013 21:49)
Až ústa vyloudí, poslední svůj vzdech,
trup ten, naposled se nadme.
Poslední tichý, jak modlitba vzdych,
a pouto co duši tu drží, s řinkotem padne.
Pak možná, pak svobodná budu,
třeba tma věčná, pohřbí žal můj.
Už nikde nespatře, ve své záři lunu,
na cestě poslední, Bůh při mě stůj.
Odpusť, příteli, mi slabost mou,
já ve snaze řídit se srdcem, snem, touhou,
ztratila jsem v půli cesty duši svou,
změnila se v trosku pouhou...
Snad jednou, odpustíš mi, mé rozhodnutí,
přeseknout pouta a pak k nebi se vznést,
Poutník, co v cíli jest, poslední ze svých poutí,
pak už by neměl, proč břemeno života nést.
Tak odpusť mi, příteli věčný,
že už dál nemůžu ti být oporou.
A můj na svět pohled věcný,
pro tolik lidí, ostatní jsou pouhou hrou.
Ne! Ne v tomhle světě,
vskutku nechci žít,
když v jedné pouhé větě,
hnízdo své, zloba světa může mít!
Tolik přátel falešných, intrik a lží,
nenávisti vlny, snůšky pomluv,
ve světě, kde rouhají se i kněží,
v místě obsáhlých prázdných promluv...
Snad jednou i pochopíš mou duši,
přec v temnotě věčně žít nelze?
Tak jako lovec berouc svou kuši,
místo do lesa do nebe, odejde pouze.
Odpusť mi příteli můj,
já nebyla stvořena, pro tenhle svět,
jak na severním pólu, slunečnice květ...
peříčko
(....., 2. 6. 2013 7:27)
Oblohou se snáší bílé pírko,co tiše
usedá na jezírko, je to posel smutných,
andělských tváří, které slzami do tmavé
noci září. Všimne si někdo nebohého pírka?
Vždyť pro jeho záchranu stačí jen chvilka.
Neviděno, neslyšeno však mizí kdesi v dáli,
kde každé slovo hluboce pálí. Přichází bouře
pírko se ztrácí. Láska mizí ze srdcí lidí,
všechnu jejich bolest andělé vidí.
Proto hořce a hluboce pláčí, vždyť nad osudem
lidí se tmavě mračí. Příjemnou lásku mít za
společnici svou, to by bylo jednou jejich
záchranou.
Zrcadlo snílka
(......., 2. 6. 2013 7:23)
Než vyjde slunce,
před svítáním,
když měsíc se jemně k lesu sklání
budu snít.
Popluji řekou stříbrnou,
kudy mě proudy poženou,
popluji po moři snů,
skleněnou hladinou dnů.
A pak, po spoustě bezejmenných měst,
po myriádě hvězd,
po zlatém prachu cest,
kudy mne můžeš vést,
se probudím.
Další den prachu z komínů,
mozaiky ze splínu,
další den plný masek šťastných tváří,
zpod kterých nejistota září.
A co příště?
Stačí jen pár slov,
vibrace zvuku, nesoucí se docela tiše
když nevíš, jak se to píše...
Odpusť
(........., 5. 6. 2013 22:48)